3 týdny v 1 pokoji s bláznem, na oknech mříže a když nesou jídlo zaklepou a odejdou. To stejné jídlo dostáváte každý den. Ven sami nesmíte, kvůli bezpečnosti a ani přes den nechcete, protože se jinak upečete! 45 C ve stinu. Vydrželi byste to? Já ano a proč? 🤔

Protože na mě každé ráno čekala banda dětí, které křičely: ,,Madam, přijdte na naší hodinu!“ 400 špůntů, které až vyrostou, snad nebudou na zem odpadky házet, ale rostliny sázet. Některé, díky angličtině, dostanou lepší práci. A hlavně, navzájem se učíme, že ať se děje, co se děje, s úsměvem jde všechno lépe! 😍

Vyrazili jsme s Náladkou vlakem. Měli jsme nejlevnější lístky, v přepočtu za 150 Kč, za 15 hodinou cestu z Kalkaty do Váránasí. Už na nádraží se na mě lepil Ind, tak jsem mu řekla, ať odejde, že tu mám „přítele“, ale to ho je stejně neodradilo. Nakonec jsme mu utekli. Ve vlaku jsem si zarezervovala horní palandu. To je nejlepší, jak tady cestovat, věřte mi! Ať jedete sami nebo ne, je to pohodlné a od začatku máte místo jen sami pro sebe. O tom jak jsem příště měla sedačku dole, bude v příštím článku 😀 Zážitek na celý život! 😀

Přijeli jsme do Váránasí – svaté město hinduistů, buddhistů a džainistů. Někteří toto místo milují, jiní nenávidí. Ale to si myslím platí všeobecně pro celou Indii 😀 Jen co jsem vyšla z nádraží, už se na mě vrhla banda tuk-tukářů, aby mě odvezli. Bylo jich tolik, že přes sebe všichni kříčeli a mě z toho šla hlava kolem. Tak jsem na ně taky zakřičela, že nikoho nechci. Jinak se s nima nedá mluvit, musíte být více temperamentní, pak mě nechali. Měli jsme domluvený svoz přímo do školy. Tak jsme si město trošku prošli, je to krásné, historické město, ale tohle období buhužel není dělané na procházení, takže jestli míříte do Indie, rozhodně nejezděte v období – duben – květen, jsou to nejteplejší měsíce :-O

Jeli jsme přes dvě hodiny cesty, která byla taky náročná, kdy s obou stran se na vas všichni padají, jak spí. Když jsme dorazili, čekali ná nás s jejich mítním rituálem.

Oházeli nás květinami, dali červenou tečku na čelo, dostali jejich místní chai, (vylovuje se to čaj a je to opravdu čaj akorát s mlékem a kořením), který tady všichni pijí. Jeden z členů školy – zástupce ředitelky pije chai 40x denně a nedivím se, protože vám to servírují jako malý panák, tipuju tak 15 mililitrů.

První den jsem byla trošku nervozní, co a jak budu učit, tak jsem se na to taky musela připravit. Na internetu jsem si našla nejlepší metody pro děti, nějaké hry a písničky a pak už byla jenom sama sebou a myslím, že jsem stala oblíbenou. Jeden z nejsilnějších a nejkrásnějších žážitků v mým životě. Vidět těch 400 špuntů se smát, hrát, s radostí se učit, občas vyvádět a zlobit, ale rychle jsem je srovnala, když jsem jim řekla, že když budou hodní, budeme tancovat. 💃🏽

To chtěli všichni a pořád. V těch šílených vedrech to bylo opravdu náročné, ale co bych pro ně neudělala. Oni to milovali a ja milu je! Oni si nestěžují, když je mlátí a to hodně – tahání za vlasy a uši, facky a dokonce škcení 🙁 Nenadávají když je vedro, když se práší, že jedí to samé jídlo, že není elektřina. Oni si hrají, povidají, tancují, smějí a to jim stačí. Jsou šťastní. Otevřete jim své srdce a oni vás zaplaví láskou. Neustále vás obímají, plácají – high five a když zazvoní a je konec, jsou vlastně smutní a říkají, že jim budete chybět a pak musíte slíbít, že druhý den zase přijdte! ❤️

Já jsem bohužel následující den dostala “indického faraona“ – klasická záchodová honička s horečkou. Takže jsem byla bohužel na pokoji zavřená a měla depky. Se špuntama ven jsem nemohla, na pokoji Nalaka, který se mě snažil manipulovat, že bych měla být jeho budoucí žena, přijel bez peněz, oslepen láskou, kterou jsem neopětovala. Chtěl po mě, abych mu všechno platila, dokonce letenku, abych se ho zbavila 😀 Každý den říkal, že odjede, ale byla to jen hra, kterou jsem nepochopila. Asi chtěl jen videa s bílou holkou, aby byl víc populární, nebo byl bezmyšlenkovitě zamilovaný, že dělal šílený kraviny. Do toho elekřina fungovala vždy tak na 10 minut a pak přestala. Už třetí den jsme měli k jídlu to samé a stejně jsem to nemohla jíst, protože mi nebylo dobře. Znáte to, když se něco sere, tak pořádně, že i vy se z toho poserete. Nastala opět chvíle na sebemotivaci a volání si s přáteli. Všichni mi říkali, odjeď, hned! 😲

Já i přesto, že jsem v jednu chvíli byla na pokraji zhroucení, jsem to nevzdala. Věděla jsem, že ty děti mě potřebují. Po dvou dnech se mi udělalo zase dobře a začala jsem si i lépe nutričně vařit.

Každý den jsme s dětmi uklízeli odpadky. Snažila jsem se jim vysvětlit něco uklízení a špíně, o odpadcích a plastech. Naučila jsem je tuhle hindi písničku!
https://www.youtube.com/watch?v=-JENHhWeHtk

Poslední den jsme s některými udělali krátké představení pro všechny ze školy. Věřím, že z těch 400 prcků vyroustou inteligentní jedinci, kteří budou dál tohle šířit! Každý z nás se počítá! Stálo to za to a všechno se nakonec změnilo a vlastně se mi tam líbilo. Ve všem jsem našla něco krásného.

Ukázalo se, že když zapomenete na své standarty, co mít můžete a vžijete se do těchto lidí budete spokojení. Oni jsou šťastný, i když nemají skoro nic (materiálního). Spojení mezi lidmi, úsměvy, smíchy, vzájemná pomoc, dokonce i pocení a pití vody – to je to, co mě udržovalo šťastnou. Indická maminka a bratr Anay, kteří nabízí pomoc a starali se o pohodlí. Děti a jejich úsměvy, objetí, držení dětských rukou, hraní i učení. Lidé – ti jsou nejdůležitější! To je ten důvod proč cestuju! 💕

Věřím, že se tam určitě jednou zase vrátím, protože lásku, co vám děti i vedení dávají, je k nezaplacení a lepší jak nějaká dovolená třeba na Bali. Aspoň myslím, ještě jsem na Bali nebyla. 😀

Tak co, šli byste do toho? Pokud ano, ozvy se! 🙂 Pomůžete jim a zjistíte i něco o sobě, pro mě obrovská seberealizace!